Něco z historie

80 let atletiky v Klatovech 1920 – 2000

Ke svému výročí vydal oddíl atletiky TJ Klatovy rozsáhlou, téměř stostránkovou, publikaci, ve které vedle podrobné historie je uvedena galerie nejlepších funkcionářů, trenérů a závodníků, vzpomínky nejznámějsích osobností oddílu, statistika, řada fotografií, dlouhodobé tabulky a rekordy oddílu. Publikace stojí 50 Kč a lze si ji objednat na telefonu 0186/20838 nebo mailem na adrese: erni.boldan@worldonline.cz. Autorem této publikace je Arnošt Boldan a její výtah jsem zveřejnil na této stránce. Chtěl bych také touto cestou poděkovat panu Boldanovi za jeho několika set hodinovou práci na této publikaci.

V roce 2000 slaví klatovská atletika své osmdesátileté výročí. To je život několika generací a atletických generací již určitě více než deset. Za ta léta se vystřídalo v tomto oddíle již více než tisíc členů. Někteří závodili krátce, třeba po roce zanechávali činnost, jiní závodili dlouhá léta nebo ve vyšším věku pomáhali jako činovníci, rozhodčí, trenéři a v poslední době třeba jako sponzoři. Snahou všech sportovců je dosáhnout vrcholu, stát se reprezentanty nebo dokonce olympioniky. K tomu je ovšem třeba mnoho předpokladů. Bez velikého talentu, ohromné dřiny, zdraví a morálního základu to nejde. Vedle toho musí mít závodník štěstí na kvalitního trenéra, na kvalitní tréninkové podmínky a určité hmotné a rodinné zázemí. O vytváření co nejlepších podmínek by se měli ruku v ruce snažit pracovníci oddílu i závodníci. Jen málokterému vyvolenému se sejdou všechny předpoklady, aby vrcholu dosáhl.

Vývoj organizované atletiky 1920 – 2000.

Sport se začal pěstovat v Klatovech poměrně brzy. Ve druhé polovině 19. století byly zakládány tělocvičné sokolské jednoty. V roce 1898 byl v Klatovech založen sportovní klub (SK).Poměrně brzy se v Klatovech uskutečnily závody atletického charakteru. Pravděpodobně nejstarším atletickým závodem byl závod v běhu na 100m pozpátku, který se konal roku 1894. K nejstarším atletickým akcím patří i závod v běhu trojnohém ze 4. listopadu 1896. Vítězi se stala dvojice K. Pešek a F.K.Šnepp z AC Plzeň časem 15 sec. Tyto závody ovšem nepořádal atletický oddíl, ale Velocipedistický klub.V roce 1897 byla ustanovena ČAAU (Česká amatérská atletická unie), jejímž prvním předsedou byl zvolen slavný prof.Dr. Jiří Guth-Jarkovský. Ten v době krátce před tím působil v Klatovech jako profesor na klatovském gymnáziu. I tak jsou Klatovy nepřímo spjaty s počátky atletiky v Čechách.

Pro atletiku je velice významný rok 1920, v něm pořádala IMCA po sokolských jednotách přednášky, na kterých propagovala atletiku. Tyto přednášky vedl Čechoameričan J.A.Pípal, který do té doby působil v Americe jako trenér na universitě. S přednáškami mu pomáhali sokolové Hoske a Horák, kteří hlavně tlumočili. Tuto přednášku uskutečnili i v Klatovech, na níž zájemci vyslechli Pípalovy zkušenosti s tréninkem atletiky, doplněné promítáním anglických a francouzských filmů o různých atletických disciplinách. Účastníci přednášky ve filmu viděli atletické závody a seznámili se podrobněji s technikou. Odpoledne po přednášce pořádal Pípal v kasárnách atletické závody, na kterých zájemci viděli v praxi to co dopoledne ve filmech. Těchto závodů se mohl zúčastnit každý zájemce. Startovali na nich i Plzeňští atleti. Pípal získal přednáškou mnoho nadšenců pro atletiku. Jedním z nich byl gymnazijní profesor Nachtmann. který se pro atletiku velice zapálil a začal ji pěstovat jak v SK, tak i na klatovském gymnáziu. Z řad svých žáků vybral schopné a talentované jedince a přibral i nestudující zájemce. Klatovští sportovci se tak nadchli pro atletiku, že v roce 1920 dokonce založili atletický odbor při S.K. (sportovní klub).

V té době měli atleti k dispozici pouze malé hřiště za sokolovnou. Zde však mohli provozovat pro opravdu malé rozměry pouze vrh koulí, skok daleký, skok vysoký a skok o tyči, běhy velmi omezeně a hody už vůbec ne. Usilovali tedy o získání většího hřiště, na kterém by mohli provozovat atletiku bez omezení. Podařilo se jim získat část plochy mezi Drnovým potokem a sokolovnou. Tak vzniklo v prostoru dnešního kulturního domu atletické hřiště „U Bílinů“. Bylo sice větší, ale přesto nesplňovalo požadavky atletů, protože obvod nedosahoval ani 200m. Situaci jim ještě ztěžoval bujný porost trní a kopřiv v blízkosti dráhy. Např. sprinteři dobíhali právě do tohoto trní a tehdejší oštěpaři při své výkonnosti hravě celé hřiště přehazovali. Např. Miloš Prunar byl schopen (v případě sázky) trefit kamenem okno Schifauerovy továrny (dnešní Škoda), vzdálených takřka 100m. Proto chodili atleti trénovat i na Vodojem, kde bylo velice vhodné kruhové hřiště na běhy. Z toho je patrné, že první kroky královny sportu – atletiky byly v Klatovech poměrně obtížné, ale pod vedením profesora Nachtmanna se atletika v Klatovech velice slibně rozvíjela. Někteří členové klubu dosahovali velmi hodnotných výkonů. Zvlášť vynikli oštěpaři Miloš Prunar a Václav Chmelík, kteří už v první polovině dvacátých let házeli k hranici 60m. O oba brzy projevil zájem pražský SK Slávia.

Dalšími dobrými atlety byli Aga Šťastný, Hálek, Milič, František Mareš, Chroust, Volmůt, Kovařík, Prouzek, Průcha, Lukeš, Edl, Jirásek a Jan Štork. Tato skupina pod vedením prof. Nachtmanna položila základy pozdějším úspěchům atletiky v Klatovech. Výkony se stále zlepšovaly a atletika vzkvétala až do roku 1928, který znamenal první atletický vrchol v Klatovech. V tomto období se pořádá celá řada atletických závodů, mezi první lze zařadit večerní závody, které se v Klatovech pořádaly i v sedmdesátých a osmdesátých letech. Pravidelně až do roku 1928 se pořádalo utkání čtyř měst: Plzeň – Klatovy – Rokycany – Domažlice. O nejlepším umístění se rozhodovalo pravidelně mezi Plzní a Klatovy.

Od roku 1927 byl v Klatovech pořádán štafetový závod “Běh od sokolovny k pomníku”. O tento závod byl ve městě velký zájem ze strany diváků, stejně tak o “Běh městem”, pořádaný v březnu na počest narozenin T.G.Masaryka. Tohoto závodu se zúčastnily všechny složky pěstující sport v Klatovech: SK Klatovy, DTJ Klatovy, škola pro záložní důstojníky, AFK Klatovy, Sparta Šumavan i mužstvo 4. jezdeckého pluku. Většina ostatních závodů se pořádala na hřišti SK Klatovy poblíž nádraží Klatovy – zastávka, kde je dnes Stavební podnik.

V roce 1928 remizovali atleti Klatov s SK Plzeň 42:42. Potom atletika trochu stagnovala. Již v roce 1926 se podařilo zakoupit v Podhůrčí pozemky na výstavbu budoucího stadionu. Peníze byly převážně z dědictví pana Rudolfa Brože, který odkázal Sokolu necelých 90 tis. Kč. Tento stadion byl dostavěn v roce 1930. Byl velice pěkný a zcela vyhovoval požadavkům atletiky. Škvárový ovál byl 350m dlouhý, měl čtyři dráhy, na ploše byla dvě písková doskočiště a prostory pro všechny hody. Byla zde i zděná budova (tzv. pavilón) na skladování nářadí a náčiní, dřevěné šatny apod. V první zatáčce byly ve stráni terasovitě uspořádány lavičky pro diváky. Zkrátka stadion to byl překrásný. Od jeho otevření se veškeré atletické závody v Klatovech konaly jen na něm. V roce 1932 se vrátil do Klatov neúnavný organizátor a závodník Jan Štork. Atleti přestupují z SK Klatovy do Sokola. V roce 1933 poráží Klatovy Viktorii Plzeň 50:47. V té době již úroveň výkonů výrazně stoupla a některé výkony by obstály i dnes. Klatovské rekordy v roce 1933 měly např. tuto hodnotu : Svoboda (100m za 11,3 vt.), Hampl (dálka 645cm a tyč 340 cm), Štork ( 5km za 17:04 min.), Mareš ( disk 39,19m), Volmůt (výška 178 cm), V. Chmelík (koule a oštěp 13,56m a 56,67m).

V létech 1935 až 1938 atletika v Klatovech živořila. Většina závodníků přestoupila do jiných oddílů. Štork odešel do Sparty a Mareš je služebně na Slovensku. Na těchto dvou lidech především atletika závisela. Přestože období od roku 1939 bylo pro republiku tragické, atletika se v Klatovech vzpamatovala, protože se do Klatov vrátili oba dříve jmenovaní závodníci a organizátoři. V této době se objevuje v Klatovech nová atletická generace jako Kabát, Buriánek, Krbec, Drozda, Pinkava, Mádla a další. Ze starších pokračují Štork, Mareš, J.Chmelík, Čuba. Běhu kolem Klatov se v roce 1940 zúčastnilo 88 závodníků a přihlíželo mu 1500 diváků. Kabát se stává přeborníkem ČOS na 400m překážek, jsou pořádány první velké národní závody za účasti 160 nejlepších závodníků z celých Čech, mezi nimi i bývalý světový rekordman v kouli Douda. Na tyto závody se přišlo podívat 3500 diváků! V oddíle se objevují první ženy jako Vetíšková a Marková. Objevují se výborní dorostenci: Sichrovský, Behenský, Bauše, Kopecký. V dalších třech letech opět atletika vinou války opět upadá. Až v roce 1944 opět atletika začíná sílit. To je již Sokol zakázán a atleti opět nacházejí křídla pod SK Klatovy. V tomto roce se koná v Klatovech Velká cena v hodu oštěpem na počest bývalých vynikajících oštěpařů Prunara a Chmelíka. Jaroslav Kabát se stává poprvé mistrem Čech v běhu na 400m překážek. Oddíl měl tehdy 80 registrovaných členů (závodníků). Z dalších závodníků se v té době uplatňují i ještě dnes žijící: Bořánek, Babka, Smola, Drozda, Ort.

Po válce pořádají klatovští atleti řadu závodů. Pořádají II. ročník Velké ceny města Klatov v hodu oštěpem. Vyhrává jí opět Kisewetter výkonem 52,67. V Klatovech se konal po osvobození mimořádný závod. Američtí vojáci zde pořádali přebory části své armády ze Západních Čech a Bavorska. Pro tuto příležitost nechali zrekonstruovat stadion v Klatovech (lavičky, schody, zábradlí, doskočiště apod.). K tomu použili především německých zajatců. Stadion byl slavnostně vyzdoben, zcela zaplněn diváky, hrála 300 členná vojenská kapela. Pro vítěze celých přeborů byla připravena velmi pěkná cena – mohl se předčasně vrátit domů do USA. 15.7. se konalo atraktivní utkání SK Klatovy a 2°d Ranger Battalion US Army. V tomto roce se stává Jaroslav Kabát mistrem republiky na 400m překážek výkonem 56,8 vt. a tímto výkonem vede i československé tabulky. Na 200m přek. (tehdy populární trať, později se přestala běhat) je druhý výkonem 26,8 a na 110m překážek je 8. časem 18,5 vt. Ačkoliv z oddílových zpráv není mnoho známo o Bohumile Petránkové, z celostátní brožury je zřejmé, že i ona se stala mistryní ČSR v hodu oštěpem.

V roce 1946 se atletika opět vrací do Sokola. Nejlepším závodníkem v této době je Jaroslav Kabát. Mareš a Štork již pomalu končí. Štork si v roce 1947 ještě naposled zaběhl 5000m na Velké ceně v Plzni se Zátopkem, ten tehdy začínal. Poslední velké závody tohoto období se konají v Klatovech na jaře 1948, kdy se zde na Hůrce a v okolí konal přebor republiky v přespolním běhu. Vyhrál jej tehdy s převahou Emil Zátopek. Ten v tomtéž roce slavně vyhrál olympiádu v Londýně. Od té doby se asi čtyři roky provozovala atletika pouze na školách.

V roce 1952 zahájila tradice Velkých cen ve skoku do dálky a rámcových závodů. Až do roku 1983 bylo uspořádáno 28 ročníků. Závodů se v dalších letech zúčastnili nejen nejlepší dálkaři, ale i reprezentanti a rekordmani v ostatních disciplinách. Závodů se později zúčastnilo i několik evropských a světových rekordmanů. V žádném jiném sportu v Klatovech nezávodilo tolik špičkových sportovců. Namátkou to byli: F.Brož, Zwiefelhofer, Tábor, Baudis, Řehák, Fišer, Martínek, J.Brož, Leitner, Fikejz, Málek, Vrbka, Merta, Šilhavý, Daněk, Skobla, Brabec, Nygrýnová-Strejčková, Plischkeová, Fibingerová, Šilhavá. Ze zahraničí to byli především němečtí závodníci Matuschewski (mistr Evropy na 800m), May (světový rekordman na 1500m) a Herrmann ( světový rekordman na 3000m). Rekord Velké ceny má Václav Fišer výkonem 776 cm z roku 1972. Největší zásluhu o tradici a úroveň Velkých cen měl Dr. Steidl, neúnavný tělovýchovný pracovník.

V roce 1956 začal oddíl s pravidelnou prací s mládeží, zejména s dorostem. Tím se k atletice dostala nová generace závodníků, z nichž mnozí se později dostali do reprezentace nebo dokonce na olympijské hry. V padesátých letech byli představiteli této generace především Marie Weingärtnerová-Virtová, Staněk, Virt, Cibulka, Fremuth, Švojgr, Větrovec, Bumba a další. V roce 1959 získaly dorostenky Jiskry Klatovy stříbrné medaile na mistrovství republiky družstev. Weingärtnerová se stala čtyřnásobnou přebornicí republiky v dorostu a i reprezentantkou. V té době bylo obvyklé, že když nejlepší závodníci skončili v kategorii dorostu, přestupovali do oddílů, které startovaly v ligových soutěžích. Tato generace již trénovala moderním způsobem (zimní trénink, posilování, mnohdy i dvoufázově). Mnohé rekordy této generace přetrvávají dodnes i když tehdejší sportovně-technické podmínky byly s dneškem nesrovnatelné. Běhalo se výhradně na škváře s nekvalitními tretrami. Do výšky a i o tyči se skákalo do písku, který na dopadu tvořil rovinu s odrazištěm. Vržiště byla hliněná, tyče bambusové nebo kovové, oštěpy dřevěné a podobně. Dnes se rekordy překonávají většinou na tartanových drahách, dopady v doskočištích jsou molitanové, kruhy betonové, tretry lehounké, tyče laminátové – ohebné. To umožnilo i novou techniku skoků.

Tradice dorosteneckých družstev pokračovala i v šedesátých letech. To se objevovali vynikající atleti jako Skopeček, Fišer, Zahrádka, Lobovský, Votípka. Dorostenci pařili nadále mezi nejlepší v kraji. Největších úspěchů dosáhl z této generace Václav Fišer, dálkař a trojskokan, mnohonásobný čs. reprezentant, mistr republiky a rekordman v trojskoku, účastník mistrovství Evropy, světa i olympijských her. Jeho největším úspěchem bylo páté místo na mistrovství světa v trojskoku. Později se stal uznávaným trenérem a v současné době je již mnoho let šéftrenérem tolik úspěšné české reprezentace. Také Zahrádka to dotáhl do reprezentace na 400m překážek.

Na konci šedesátých let vyrůstá další generace vynikajících závodníků, především ročníků 1949 až 1952. Byli to především: Novák, Němec, Heidlberger, Šota a zejména Zwiefelhofer. Němec byl později čs. reprezentantem na 400m, Šota již v dorostu vyhrál přebor republiky v kladivu a oštěpu, později se věnoval kouli a v osmdesátých a devadesátých letech se stal několikrát i mistrem světa v silovém trojboji, kterému se věnuje dodnes. Vlasta Zwiefelhofer byl po Zátopkovi nejpopulárnějším československým běžcem. Vyhrával především přespolní a silniční běhy jako na běžícím pásu. Byl několikrát mistrem republiky, mnohonásobným čs. reprezentantem, účastníkem mistrovství Evropy, světa a olympijských her. Největším úspěchem bylo jeho šesté místo na mistrovství světa v krosu v roce 1979.

Přelomovým rokem byl pro klatovskou atletiku rok 1972. To si atleti vlastnoručně zrekonstruovali starý stadion, začala se stavět za vydatné svépomoci budova na stadionu a hlavně se vrátili do Klatov závodníci, kteří závodili v té době za jiné oddíly. Byla založena tradice družstev dospělých. V roce 1975 postupují ženy do II. ligy a muži je následují o rok později. Mimo již jmenovaných závodníků se objevují v těchto letech: Běl, Pšajdl, Janda, bratři Procházkové, Lavková, Čadová, Jandová, Hašková, Reilová a další. Lavková se stává přebornicí republiky v dálce.

V té době se vedle Velkých cen pořádají i oblíbené večerní závody a také memoriál Járy Cimrmana v neobvyklých disciplinách a dobovém oblečení. V roce 1979startují muži dokonce v I.lize. Ženy postoupily do této soutěže v roce 1980. Avšak pouze na jeden rok. Objevují se noví závodníci: sprintér Brůha, Ekert, Štěpánek a další.

V té době je starý stadion v maximálním využití. Trénují a závodí zde všechna družstva TJ Klatovy, vojáci z oddílu Šumava Klatovy, který je v té době také v I. lize, sportovní atletické třídy a téměř všechny školy.

V roce 1982 startují opět obě družstva v krajském přeboru, protože na I. ligu nestačila a II.liga byla zrušena. V dalších letech je situace obdobná, stále se objevují nové tváře, ale družstva startují pouze v krajském přeboru, i když většinou v popředí. V roce 1984 vyhrává výškařka Turnerová mistrovství republiky a o rok později ji napodobuje Pokorná na 800m. V dalších letech se objevují především výborné dorostenky: Szalaiová, Löffelmannová, Drozdová a Rubášová ( pozdější reprezentantka na 400m překážek pod jménem Sekyrová) a dorostenci Virt, Partyngl a Handschuh.

Družstvo žen se probojovalo do znovuzřízené II. ligy v roce 1989 a startovalo střídavě v této soutěži a I. lize až do roku 1997. Muži postoupili do II. ligy v roce 1995a jsou tam dodnes. Počátkem devadesátých let se objevuje několik vynikajících atletek, které později byly oporami ligového družstva. Byly to především: Králíčková, Mazancová, sestry Linhartovy, Knopfová, Kadlecová, Kalčíková a Kabátová. Knopfová a Kadlecová se již v kategorii žákyň staly přebornicemi republiky ve výšce a víceboji. V roce 1996 se stal přeborníkem republiky na 10 km v dorostu Pavel Jiras a v roce 1998 a 2000 Ondřej Hromádka na 300m a 400m.

Rok 1990 je významný jednak tím, že zaniká po třiceti letech oddíl VTJ Šumava Klatovy a hlavně je vybudován nový stadion pod Hůrkou. Tím prakticky skončila šedesátiletá historie starého stadionu, který zažil tolik slávy. Nový stadion je hezký, má sektory s lepenou umělou hmotou, ale dráha je škvárová. V současné době v republice rostou stadiony s umělým povrchem jako houby po dešti. Mnohde i tam, kde atletika nemá vůbec tradici . Nový stadion bude příští rok v Domažlicích.

Osmdesát let je v historii sportu dlouhá doba. Snad až se bude slavit stovka, budou vzpomínky ještě optimističtější !

Současnost atletiky v Klatovech.

V dřívějších letech drželi úroveň družstva mužů spíše starší zkušení závodníci. Za poslední dva roky dochází k výraznému omlazování a úspěchy sklízejí spíše dorostenecká a žákovská družstva. Již v roce 1999 vyhrála tři klatovská družstva mládeže oblastní přebor, což v dřívějších letech bylo nevídané. Vyhráli dorostenci TJ Klatovy, mladší žáci i žákyně ŠSK Klatovy (školní sportovní klub). Starší žáci byli třetí a žákyně čtvrté. Muži skončili na pěkném 3. místě ve druhé lize – skupině západ. Z jednotlivců byli nejúspěšnější: Spolková byla ve výšce juniorek druhá na mistrovství ČR a Hromádka třetí v dorostenecké 400m. Hromádka i žák Čada se stali reprezentanty.

V letošním roce (rok 2000) sice ani jedno družstvo oblastní přebor nevyhrálo. Přesto se dá říci, že bylo dosaženo jednoho z největších úspěchů v historii klatovské atletiky. Mladší žactvo nezopakovalo mimořádný úspěch z roku 1999, přesto byly dívky 2. a chlapci 6. Starší žáci měli silné družstvo, ale v těsném souboji se ŠAK Chodov a Škodou Plzeň skončili na třetím místě, stejně jako žákyně, o jejichž třetím místě rozhodl jediný pomocný bod ve prospěch Karlových Var. Dorostenci i dorostenky skončili na druhých místech v západočeské oblasti a to jim zaručilo postup do semifinále mistrovství ČR. To, že žáci a žákyně těsně nepostoupili, se nakonec stalo výhodou, protože mohli posílit dorostenecká družstva. Dorostenky na soutěž výkonnostně nestačily, ale dorostenecké družstvo se umístilo z dvanácti družstev z celých Čech na pátém postupovém místě a po čtyřiceti letech se dostalo až do samého finále přeboru ČR, kde startovala také tři nejlepší moravská družstva. V semifinále se nejlépe dařilo Hromádkovi, Kleisnerovi , žáku Čadovi a štafetě na 4x100m, kteří shodně získali druhá místa ve svých disciplinách. Ve finále totéž umístění zopakovali Hromádka na 400m a Kleisner ve výšce. V obou závodech byli úspěšní ještě další závodníci : Čiháček, Běl, Brůha a žáci Kovařík a Sekyra. Osmé místo v přeboru republiky v tak masovém a olympijsky tak úspěšném sportu, jako je atletika, je velkým úspěchem a příslibem do budoucnosti.

Muži startovali letos poprvé v jižní skupině II. ligy a celkem s jistotou obhájili loňské třetí místo mezi osmi oddíly. Družstvo se opíralo jako loni o bývalého vícebojaře Virta, který získával pravidelně body v tyči, kouli, disku i na překážkách. Další loňská opora Vladimír Kábrt si již v prvním kole poranil achilovky a s tímto zraněním měl problémy až do konce roku. Výrazně se letos zlepšil Jan Malík nejen ve své disciplíně: výšce, kde skočil již 203cm, ale i v tyči, dálce a na překážkách. Za družstvo již úspěšně bodují výše uvedení dorostenci a dokonce i žáci. Ze starších závodníků jsou úspěšní ještě diskaři Lobovský a Hajžman, kladiváři Krhoun a Pour, tyčkař Papírek a chodci: Babka, Hostýnek (vedoucí družstva mužů) a Hebký, z mladších potom ještě půlkař Urbánek.

V soutěžích jednotlivců byl letos nejúspěšnější Ondřej Hromádka, který vyhrál mistrovství České republiky dorostu v běhu na 400m časem 50,01 vt. a reprezentoval ČR v mezistátním utkání s Francií, Německem a Španělskem . Žák Michal Čada získal byl na republice druhý na 60m a zaběhl letos tuto trať již za 7,0 vt. v dálce byl třetí a skočil již 647 cm. I on již reprezentoval ČR v mezistátním utkání se Slovenskem, kde vyhrál dálku a na 60m byl druhý. Žákovská štafeta na 4x60m byla ve složení Kyselý, Hanzlík, Sekyra a Čada pátá. Další adept na medaili Kovařík měl letos smůlu. Na zimní mistrovství republiky se nedostal kvůli havárii auta a v létě zase onemocněl, tím klesly i velké šance klatovské štafety.

Z výše uvedených řádek vypadá, že je oddíl bez problémů. To však není pravda. Jako všechny sporty i klatovská atletika zápolí s financemi. Čím více úspěchů, tím je třeba více peněz. Zejména doprava je nákladná. V zimě se trénuje v několika tělocvičnách, ve vlastní, ale již staré a malé posilovně. V létě je potom zejména mládeží využíván vedle stadionu Pod Hůrkou i malý stadionek ŠAK Klatovy na Vodojemu, diskaři a kladiváři trénují na starém sokolském stadionu, vytrvalci v okolních lesích. Stadion Pod Hůrkou není sice starý, ale přesto se například japexový povrch zejména na výškařském a oštěpařském sektoru téměř rozpadá. Sektor je přetížen, vedle výšky a oštěpu se zde hraje basketbal, je zde značné množství tělocviků a chodí se přes něj na travnaté hřiště. Kostky se odlepují a mnohdy je na nich již nebezpečné skákat. Atleti by si již zasloužili, když ne celý stadion, tak alespoň skokanské sektory s moderním umělým povrchem. Rovněž je nutné řešit tréninkový prostor pro dlouhé vrhy.

Klatovská atletika se poprvé objevuje i na internetu na adrese www.atletika.aktualne.cz. Autorem je Jaromír Urbánek. Poté stránka dostala novou podobu díky Honzovi Malíkovi a Honzovi Popelíkovi. Naleznete ji na adrese www.atletika.zde.cz. 

Názvy oddílu

S.K. Klatovy v letech 1920 – 1932, 1943 – 1945
Sokol Klatovy v letech 1932 – 1942, 1946 – 1951
Spartak Klatovy v letech 1952 – 1956
Jiskra Klatovy v letech 1957 – 1959
TJ Klatovy od roku 1960 – dosud
ŠSK Klatovy od roku 1996 – dosud (mládež)

Významní funkcionáři

V předválečném období byli tři významní funkcionáři: prof. Nachtmann, zakladatel oddílu, František Mareš a Jan Štork, kteří nejen závodili, ale vykonávali veškeré organizační činnosti. Když pracovali mimo Klatovy, atletika živořila. V době válečné a poválečné to byl také Jaroslav Kabát a Stanislav Smola, oba také závodníci. V padesátých letech se zasloužil o atletiku, zejména mládeže prof. Karel Hampl. Do té doby nebyl v čele oddílu volený předseda, ale jednotlivci. V padesátých letech stál v čele první předseda Dr. František Steidl. Od té doby dodnes působí v oddíle v různých funkcích Jiří Handschuh a Arnošt Boldan. Dalším předsedou byl od roku 1963 do roku 1969 Ing. Josef Fík. Nejdelší období ve funkci předsedy absolvoval Ing. Stanislav Míka od roku 1970 do roku 1984, i později však byl a je dodnes členem výboru. Od roku 1985 do roku 1988 byl předsedou Ing. Karel Běl, od roku 1989 do roku 1997 Bohumil Němec a od té doby dodnes Ing. Lukáš Švec. Třicet let jsou ve výboru oddílu MVDr. Slavoj Pokorný a Jaroslav Forst. V současné době řídí oddíl výbor ve složení : Ing. Švec, Ing. Štěpánek, Němec, Ing.L.Boldan, RNDr. Hostýnek, MVDr Pokorný, Forst, Mgr. Pšajdl, Ing.Pavlík, Handschuh a A. Boldan.

Mezi funkcionáře patří i trenéři. Ti se objevují až po válce. V padesátých letech to byli především K. Hampl, K. Paveza, později dlouhá léta Jiří Handschuh a A. Boldan, v sedmdesátých letech Vl. Korbel, V. Votípka ( v osmdesátých letech trenér z povolání na sportovních třídách ), Ing. Míka. V současné době má největší zásluhu na výchově mládeže Mgr. J. Pšajdl, dále se trenéřině věnují Ing. Míka, A. Boldan, Mgr. H. Pšajdlová, RNDr. Hostýnek, Mgr. J.Klasnová, s malými dětmi dále pomáhají MVDr Pokorný, Mgr. Stahlová, Drozdová a Turnerová.

Přeborníci republiky, reprezentanti

Z bývalých členů oddílu se stali mistry republiky a reprezentanty:

Dr. Václav Chmelík (Slávie Praha) 8x reprezentant ČSR
Václav Fišer (Dukla Praha) 9x reprezentant ČSSR, ME, OH
Vlastimil Zwiefelhofer reprezentant ČSSR, ME, MS, OH
Ivana Sekyrová (Rubášová)
reprezentant ČR Václav Zahrádka reprezentant ČSSR
Bohumil Němec reprezentant ČSSR

Z členů klatovského oddílu se stali přeborníky republiky nebo reprezentovali:

Jan Štork 1928 1500m dorost
Jaroslav Kabát 1944 400m přek. muži 1945 400m přek. muži
Bohumila Petránková 1945 oštěp ženy
Marie Weingärtnerová 1958 dálka st. dorostenky
1958 pětiboj st. dorostenky reprezentantka v dorostu
1959 výška st. dorostenky i v ženách
Miroslav Větrovec 1959 kladivo ml. dorostenky
Antonín Šota 1968 kladivo ml. dorostenci
1968 oštěp ml. dorostenci
Zdeňka Lavková 1975 dálka (hala) st. dorostenky
1975 dálka st. dorostenky
František Ferus 1982 3km chůze žáci
Jiří Bureš 1983 3km chůze žáci
Dana Turnerová 1983 výška 15 leté dorostenky
Dana Turnerová 1984 výška 16 leté dorostenky
Iva Pokorná 1985 800m (hala) st. dorostenky
Petra Kadlecová 1991 sedmiboj žákyně
Michala Knopfová 1991 výška žákyně
Pavel Jiras 1996 10 km junioři reprezentant v juniorech
Ondřej Hromádka 1998 300m žáci
Ondřej Hromádka 2000 400m dorostenci reprezentant v dorostu
Michal Čada 2000 reprezentant v žactvu

Účast evropských a světových rekordmanů na závodech v Klatovech

1940 František Douda koule
1948 Emil Zátopek 10km
1958 Karel Merta disk
1965 Jürgen May 1500m
1965 Siegfried Herrmann 3000m
1965 Helena Fibingerová koule
1973 Ludvík Daněk disk
1980 Zdeňka Šilhavá disk

Ze vzpomínek nejvýznamnějších klatovských atletů.

Doc. MUDr Václav Chmelík, DrSc, vynikající lékař, vědec a pedagog,byl osminásobným mistrem ČSR, československým rekordmanem od roku 1925 do roku 1933 s přerušením v roce 1926, kdy mu rekord nakrátko vzal další klatovský odchovanec Miloš Prunar. V roce 1979 vzpomíná na atletiku takto: “Mě samotného přivedl pod Nachtmannova křídla obdiv k antice, k hrdinům Iliady a Odysey a k nádherným sochám starořeckých sportovců, kde mi byl velkým iniciátorem učitel poleňské školy, Josef Mareš (žil v době rozhovoru v Chudenicích na penzi). K hodu oštěpem jsem si přinesl dovednost v házení kameny jako venkovský uličník, a sprint zase v pronásledování nepřátel nebo v útěku před nimi – podle poměru sil při bojích se sousedními vesnicemi.Celá naše generace pěstovala sport ze záliby, ráda, nikoliv ovšem jako životní cíl. Mně to přineslo smysl pro fair play, umění vyhrávat i prohrávat, spoléhat na svou sílu a vytrvalost, humor, charakter a odvahu. Rád vzpomínám a rád se setkávám se svými sportovními přáteli.“

Jan Štork byl v meziválečném období asi nejznámější osobností v klatovské atletice. Byl dlouhá léta nejlepším klatovským vytrvalcem a také neúnavným organizátorem a propagátorem atletiky. V roce 1979 vzpomíná na atletiku takto: “Každé ohlédnutí zpět přináší člověku buď radost nebo zklamání z toho, co vykonal. Ohlédnutí po mém sportování – lehké atletice zvlášť – přináší jen ty příjemné a krásné vzpomínky, protože i když je mi nyní 70 let, zanechalo mi mnoho dobrého po všech stránkách. Těžko by dnes mladý sportovec pochopil, za jakých podmínek jsme sportovali v mládí, v tom ale byla celá ta krása, radost z pohybu, kamarádství a úspěchů. Když si dnes vzpomenu, jak jsme si tajně vařili ovesnou kaši a kupovali za korunu tlusté od šunky, aby doma nevěděli, a tak doháněli kalorie. Nebo když jsme si koupili první bambusový oštěp za 20 Kč a každý, kdo jej hodil tak, že se nezabodl, ale padl na celou plochu, musel zaplatit 20 haléřů, nebo ty krásné přespoláčky z dřevěné kolny na bývalém SK, kdy třeba na nový rok 1926 nás běželo přes 100. Jaký pocit porušení amatérských řádů jsem měl, když jsem po prvních startech za pražskou Slávii dostal tretry a dres. Jak to bylo krásné. V dnešním Svobodném Slově ( 1979) jsem četl vzpomínání svého vrstevníka Dr. Ladislava Fišera, nyní trenéra Rudé Hvězdy, který říká, že podmínky jaké jsme měli my, jsou dnes úplně jiné. Dávám mu plně za pravdu a mám za to, že pokud se týká dnešního vybavení a hmotného zajištění i průměrných sportovců, mohli bychom jim závidět, ale nevím, jestli jim to tvrdé řemeslo a odříkání dává tu radost, jakou dávalo sportování nám. Co však by mohla dnešní generace závidět nám, dříve narozeným, jsou ty tehdy plné tělocvičny a hřiště všech těch tělovýchovných organizací a klubů, jaká bývala za našich let, bez placených funkcionářů a cvičitelů, kdy každý z nás nejen závodil, ale pracoval na úpravě hřiště i při závodech. Bylo to krásné.”

PhDr. František Buriánek, současník Jaroslava Kabáta, čtvrtkař, literární historik, pedagog, autor knihy Literární Klatovy vzpomínal před léty na klatovskou atletiku: “Když mi bylo deset, odstěhoval jsem se s rodiči do Klatov. V Klatovech mají báječně položený stadion. Našla se tam dobrá sportovní parta. Tam jsem vyrostl jako lehký atlet. Podával jsem tam na tu dobu dobré výkony. V Klatovech jsem pěstoval všechny sporty kromě fotbalu včetně krasobruslení. Byli jsme parta sportu propadlá. Staří sokolové se na nás dívali svrchu a říkali nám “sportovci”. Nás totiž nebavila prostná a zákryty, chtěli jsme jiný pohyb. Chodívali jsme na stadion. Dovedli jsme ráno hrát tenis, pak přejít na stolní tenis, pak jsme šli k vodě a tam do úmoru hráli volejbal, plavali jsme a skákali do vody a navečer šli trénovat na stadion. Dělali jsme sport pro radost, že nás bavil. Přímo jsme se mu upsali.Člověk už je asi takový, že pořád něco zkouší. V atletice se učí překonávat sama sebe. Musí se učit zvládnout svoje tělo a vědět, že výhra není zadarmo. My jsme nikdy nezávodili pro tribuny, závodili jsme pro vlastní krásný pocit. Létat po závodní dráze plavně jako pták, to byla rozkoš. Dodnes cítím vůni škváry na dráze. (pozn.: nejde jen o literární frázi, ale v Klatovech byla dráha vyrobena ze škváry, která sloužila v plynárně jako filtr a celá léta to bylo cítit). Kdykoliv přijdu na klatovský stadion a nadechnu jeho atmosféru, pokaždé mě to vrátí do mého atletického mládí a já znovu v duchu běžím. Dělat sport, to znamená dát se do toho celý. Sport a závodění mě naučily vyhrávat i prohrávat. Prohra není nic zlého a absolutního. Je to vlastně příprava – na vítězství. Atletika mě naučila sportovnímu myšlení. Pro mne je v tomto pojmu obsažena etická a psychická stránka závodění. Vytrvalost, pocit kolektivní zodpovědnosti, umění prohrávat a poučit se z prohry. Snažil jsem se uplatnit tyto zásady ve svém životě i vědě.”

Jaroslav Kabát, nejlepší klatovský atlet čtyřicátých let, všestranný sportovec, vynikající fotograf, dvojnásobný mistr republiky v běhu na 400m překážek, dosud držitel klatovského rekordu vzpomínal na své začátky: “Byl rok 1940, kdy náš lehkoatletický odbor klatovského Sokola po delší přestávce několika let znovu silně ožil a stal se nejsilnějším na českém západě. Vrátili se staří, ale dosud výkonní atleti, vytrvalec Štork a vrhač Mareš, kteří svým nadšením, příkladem a houževnatou prací dokázali, že náš odbor mohl si dovoliti uspořádati po absolvování četných utkání s okolními kluby velké národní závody za účasti nejlepších našich atletů v čele s Doudou, Vítkem, Eliášem, Bémem, Paráčkem, M. Ogounem aj. Bylo mě 21 roků. Nadšeně jsem trénoval, závodil a bral podíl na všech našich úspěších. Při utkáních jsem pravidelně běhal 100m a 400m, skákal dálku, někdy výšku a zakončoval na posledním úseku ve štafetě na 4x100m. Byl jsem jakýmsi pilířem družstva. Neomezoval jsem se však pouze na lehkou atletiku. Cvičení na nářadí mne právě tak poutalo a nevynechal jsem ani jeden závod v tomto cvičebním druhu, kde jsem se také dobře uplatňoval. Plavání, skokům do vody a v zimě lyžím jsem věnoval zbývající volný čas. Ve všech těchto sportech jsem nalézal jinde neznámou krásu, kterou dává ušlechtilý sport a která mne dovedla plně uspokojit a povznést. Vše jsem dělal jen pro radost a uspokojení, které mi přinášel pohyb. Nikdy mě nenapadlo, že bych jednou mohl v atletice vyniknout, zasáhnout do bojů na mistrovství a čestně se umístit v tabulkách.”

Václav Fišer, bývalý československý rekordman v trojskoku, mnohonásobný reprezentant, olympionik, dnes šéftrenér české atletické reprezentace. Již téměř před třiceti lety otiskl týdeník Stadion pod názvem “Mít nůž na krku” článek o Václavu Fišerovi z něhož vybíráme některé zajímavosti: “Trojskok je zajímavá disciplína,” říká Fišer. “Protože tady člověk těžko odhadne, co je nejdůležitější, aby se skákalo daleko. Jsou skokani, kteří běhají pomalu, ale skákají daleko. Jsou zase jiní, kteří jsou rychlí , ale skáčí málo. Je to vůbec rozporná disciplína. Po trojskokanovi se chce, aby byl rychlý, aby byl silný a aby měl odraz. Jenže rychlost a síla se potírají. Když budu vzpírat, abych byl silný, ztrácím rychlost. Když budu jenom běhat, ztratím zase sílu. Takže jde o to najít ten správný poměr. Ale co je asi nejdůležitější. Trojskokan na sebe musí být “drsňák”. Když si srovnám náš trénink se sprintérským…” Ani větu nedořekl a mávnul rukou. Asi ví proč. Vždyť za čtyři zimní měsíce absolvoval 10 000 odrazů. Loni jen 6 700. Navzpíral 150tun. Ve sprintech od 40 do 200 metrů uběhl 45 km. Když mu v laboratorních podmínkách měřili sílu odrazu z pouhých tří kroků, ukázala ručička 300 kg. Znamená to, že při plném rozběhu bude síla odrazu daleko větší. Fysiologové vypočítali, že při dopadu po prvním odraze působí na páteř síla rovnající se zátěži jedné tuny. Trojskokan na sebe musí být opravdu drsný a tvrdý.

Poznámka: nedávno poslal Vašek Fišer klatovským atletům pohled ze Sydney s podpisy trojnásobného olympijského vítěze Jana Železného, stříbrného Šebrleho, mistryně světa Kašpárkové a Fuchsové.

Vlastimil Zwiefelhofer, po Zátopkovi snad náš nejlepší vytrvalec, československý reprezentant, olympionik, držitel ceny fair play, poskytl letos Plzeňskému deníku rozhovor z něhož vyjímáme: Kdo vás přivedl k atletice? “Asi za to mohl o jedenáct let starší bratr. Od dětství jsme hráli fotbal, hokej mezi vesnicemi…Já byl vždy trochu slabší, hrál jsem se staršíma a pobíhal někde vpředu na křídle. Tak jsem měl k běhání blíž a mohl jsem se jim více vyrovnat. Když pak byla možnost měřit síly v běhu, tak to vždy pro mne vycházelo nejlépe na delší tratě. Čím delší, tím lepší. Žádný velký talent jsem nebyl, až v osmé, deváté třídě jsem se začal prosazovat. Ve čtyřech letech jsem plaval a postupně jsem zkoušel úplně všechno: skoky do vody, potápění, lodičky, fotbal, hokej, lyžování, kolo, volejbal, košíkovou.” Závodil jste na dráze, na silnici, v terénu. Jaká délka a povrch vám nejlépe vyhovovaly? “Nejvíce mi seděl členitý terén, les, přespoláky. Oblíbených závodů jsem měl více. Nelíbily se mi dlouhé tratě. Po maratonu jsem tři dny nemohl chodit a 14 dní netrénoval, protože jsem se vždy strašně vydal.” Několikrát jste se zapsal do listiny vítězů v Běchovicích (mistrovství republiky v silničním běhu). Jak se vám běhal tento závod? “Bývala tam pěkná atmosféra. V závěru sezóny jsme si tak vždy popovídali. Bylo to hezké rozloučení. Přitom je to velký závod. Běhalo se mi fajn až na ten kopec do cíle, je krkolomnej.” Na rozdíl od celé řady běžců vašich kvalit jste se nevyhýbal Velké Kunratické, poněkud netypickému přespoláku. “Připadal jsem si při tom závodě jako doma. Rokle kopce…To u nás je také, nepřišlo mi to cizí, jako kluci jsme si v tomto prostředí hráli.” Je něco, co se vám nepodařilo splnit? “ Nad tím jsem nepřemýšlel… Měl jsem vždy radost, když se mi něco povedlo. Protože jsem potěšil ty, kteří mi fandili. To byl takový balzám. Byl jsem rád, že jsem se někam podíval, to byla také motivace. Byly to trochu jiné hodnoty než materiální, které člověka obohatily.”

Mgr. Iva Löffelmannová-Holubová, kapitánka prvoligového družstva z počátku devadesátých let, výborná diskařka a překářkářka vzpomíná dnes na svůj začátek a na pravidelná soustředění v Žinkovech: “Atletickým bláznem jsem se stala díky Standovi Míkovi. V 1. ročníku ekonomky jsem byla na odznaku zdatnosti ve Kdyni. Vidím to jako dneska, jak ke mně Standa přišel a lákal mě na atletiku. Ať prý přijdu po prázdninách na stadion. V září 1985 jsem ho potkala ve městě a pronesla osudný, historicky památný výrok: ”Tak já bych teda přišla, pane Míka.” A tak jsem upsala svou duši. Nelituji toho – naopak – říkám si, jaké jsem měla štěstí – zažít takové krásné roky!!! Soustředění v Žinkovech. Každý rok skvělý týden plný sportování a zábavy. Jako mladé atletické ucho jsem přímo hltala nezapomenutelné historky vyprávěné starými zkušenými atletickými mazáky. Byly to přímo legendy. Když se v roce 1986 blížily moje první Žinkovy, nemohla jsem se dočkat. Konečně to taky zažiju! Například jsme chtěli neobvyklou hromadnou fotku – tak jsme se jak sardinky naskládali na skluzavku ( která šla samozřejmě ke dnu ). Nejvíc mě nadchly turnaje (v nohejbale, v deblech,…). To bylo vždycky něco. Dvojice se tahaly z klobouku a zúčastnil se opravdu každý, věk ani pohlaví nehrálo žádnou roli ! Nakonec se plavala tradičně dálková plavba ke hrázi a zpět, která se později změnila na triatlon. Největší nadšenci dojeli na soustředění na kolech. Také si vzpomínám, jak jsem musela jako nováček projít při tréninku v tělocvičně zkušebním “startem z poloh”. Stoj na rukou, opřené nohy o zeď. Všichni se určitě těšili, jak to neustojím a přerazím se. Splnila jsem očekávání a padla – při tom jsem si propálila úplně nové kamaše, které jsem si pracně pořídila na zimu. Další školení jsem dostávala na basketu. Ze začátku jsem běhala přes hřiště jen tak aniž bych se dotkla míče. Vzhledem k prestižním bojům – mladí proti starým, chápu, že nebudou přihrávat někomu, kdo se na míč neumí ani podívat. Pak se ke mně jednou míč zatoulal, já ho zkazila a ten den jsem už byla bez šance na přihrávku. A přišly další a další baskety a já si postupně zahrála. Dá se říci, že podobná lekce mě tenkrát čekala i ve fotbálcích. Ale já byla nadšená a byla ráda, že mohu hrát. Slabší jedinci odpadají – a tím jsem rozhodně nehodlala být!”